×
About Services News / Articles People Contact

Articles

Právo obviněného na dostatečné vysvětlení usnesení o zahájení trestního stíhání

V praxi se často setkáváme s případy, zejména v oblasti hospodářské kriminality, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání sice obsahuje popis skutku, nicméně jeho právní hodnocení soukromoprávních institutů je v rozporu s právním stavem i rozhodovací praxí a tím nedává mnoho smyslu. Tyto problémy neshledáváme až tak u zabodnutých nožů v zádech oběti, ale v případech, kdy policejní orgán vykládá soukromoprávní instituty a pouští se do hodnocení čistě právního jednání v intencích zákona o obchodních korporacích, zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zákonu o zadávání veřejných zakázek či všemožných zákoutí jak kvantitativní, tak kvalitativní ochrany hospodářské soutěže. Právě v těchto případech aplikace netrestních předpisů do trestní roviny je nutné znát přesně odůvodnění a myšlenkový postup policejního orgánu, který jej jeho závěrům vede. Jen tak může být ze strany obhajoby plně naplňováno její právo.

Obecně

Prvotní povinnost vztahující se k odůvodnění trestního stíhání (jakýsi první krok k objasnění podstaty sděleného obvinění) je v rámci zahájení trestního stíhání, které je upraveno v ustanovení § 160 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále také jako „trestní řád“), v němž jsou stanoveny nezbytné náležitosti, navazující na práva obviněného v trestním řízení. Trestní stíhání se zahajuje v případě, že po provedeném prověřování nasvědčují doposud zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala určitá osoba.

Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí, mimo dalších náležitostí, vždy obsahovat popis skutku, ze kterého je daná osoba obviněna, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Současně musí být vždy uvedena právní kvalifikace takového jednání, tj. musí být vždy uvedeno označení toho konkrétního trestného činu, který měl být jednáním popsaným ve výrokové části, spáchán. V rámci odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání je současně zcela nezbytné, aby policejní orgán označil přesně a konkrétně ty skutečnosti, které zahájení trestního stíhání odůvodňují.

Po sdělení obvinění, tj. po zahájení trestního stíhání, svědčí obviněnému jedno ze základních práv obhajoby, a to právo na spravedlivý proces, které zahrnuje mimo jiné právo na spravedlivé, veřejné a rychlé projednání věci, zásadu presumpce neviny a právo na obhajobu. Dlužno poznamenat, že tato práva nenáleží pouze obviněnému, ale i podezřelému, obžalovanému a odsouzenému, přičemž jejich konkrétní rozsah je vymezen jednotlivými ustanoveními trestního řádu, která jsou zpravidla odlišná pro jednotlivé fáze trestního řízení.[1]

Konkrétně k realizaci objasnění podstaty obvinění

Náležitosti na patřičné odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání však nejsou předmětem tohoto krátkého článku. Samotné odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání však z hlediska výkladu zákona, dle názoru autora, nemůže být argumentem pro odmítnutí aplikace ustanovení § 91 odst. 1 trestního řádu, konkrétně sousloví „před prvním výslechem je třeba (…) objasnit mu podstatu sděleného obvinění“, tedy pro to, aby policejní orgán odmítnul svou povinnost o objasněné podstaty děleného obvinění odkazem na usnesení o zahájení trestního stíhání. Právě toto je nejčastější jednání policejních orgánů, kdy se odkážou na odůvodnění stížnosti, případně shrnou podstatu do jedné naprosto nekonkrétní věty.

Přitom právo na to vědět, proč je osoba obviněná, na jakých odůvodnitelných základech jak skutkových, tak právních se toto obvinění zakládá je jedním z vůbec nejpodstatnějších a nejdůležitějších práv obviněného. Toto právo plyne tedy nejen z dikce ustanovení § 91 odst. 1 trestního řádu, ale rovněž z Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen „EÚLP).

Právo být seznámen s povahou a důvody obvinění zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. a) EÚLP se neomezuje jen na prvotní informaci v momentě zahájení trestního stíhání, ale trvá i poté. ESLP se tak např. nezřídka zabývá stížnostmi na to, že v průběhu trestního řízení nebyl obviněný seznámen se změnou ve vymezení skutku či v jeho právní kvalifikaci, čímž mělo být současně zkráceno též jeho právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby zaručené čl. 6 odst. 3 písm. b) EÚLP.

Je třeba též porozumět, že se nejedná pouze o právo obviněného, které žádá po policejním orgánu objasnění, ale přímá zákonná povinnost na straně policejního orgánu toto objasnění poskytnout. Policejní orgán by tedy měl automaticky a nad rámec odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání vysvětlit podstatu sděleného obvinění. Povinnost na sdělení podstaty obvinění ve smyslu ustanovení § 91 odst. 1 trestního řádu dopadá na konkrétní specifický případ, kdy tato povinnost směřuje vůči (i) obviněnému, a to (ii) před prvním výslechem. Nejen z této dikce lez usuzovat, že úmyslem zákonodárce je rozšířit - obecně řečeno - odůvodnění trestního stíhání na naprosto nespornou, srozumitelnou a přezkoumatelnou rovinu, protože jen pak lze realizovat právo na obhajobu. Pokud zákonodárce uvádí, že je podstatou usnesení o zahájení trestního stíhání jeho odůvodnění a současně stanovuje nad tento rámce další povinnost ve specifickém případě, pak nelze žádným z výkladů dojít k tomu závěru (i s ohledem na rozhodovací praxi), že postačí odkázat na odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání.

Pokud se trestní řád baví o specifickém časovém určení povinnosti na objasnění (první výslech), pak je třeba sdělit, že EÚLP chápe toto právo šířeji a je aplikovatelné rovněž i na další výslechy, případně změny v zahájeném trestním stíhání.

Odborná literatura k EÚLP uvádí, že odpovědnost za to, že se obviněný o změně v povaze či důvodech obvinění dozví, přitom leží na orgánech činných v trestním řízení, které se jí nemohou zbavit poukazem na to, že stěžovatel se mohl o změně dozvědět, pokud by nahlédl do spisu. Pouhé povědomí obviněného o možnosti, že soud může v otázce právní kvalifikace skutku dospět k jinému závěru než obžaloba, není z tohoto pohledu dostatečným argumentem (viz I. H. a další proti Rakousku, rozsudek, 20. 4. 2006, č. 42780/98).[2]

Povinnost orgánů činných v trestním řízení objasnit podstatu obvinění, je součásti práva obviněného na spravedlivý proces. Právo na obhajobu v celé jeho šíři lze účinně využít teprve poté, co je podezřelému sděleno, z jakého skutku je obviněn, na základě jakých důkazů a jaká je trestněprávní kvalifikace takového skutku. Tato povinnost plyne nejen ze zákonné úpravy, ale je zaštítěna i úpravou v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod[3]. Pokud jde o zákonnou úpravu, je třeba rovněž odkázat i na zákonem zakotvené základní zásady trestního řízení, uvedené v ustanovení § 2 trestního řádu.

Nejpřiléhavější na výše uvedené závěry i zákonná ustanovení § 2 odst. 4 a odst. 5 trestního řádu, zejména pak následující části těchto ustanovení, cit.: „Trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána […]“ a „Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.“

Orgán činný v trestním řízení tedy musí, při respektování shora uvedených nepominutelných pravidel, být vždy (alespoň tedy před prvním výslechem dle trestního řádu) schopen objasnit obviněnému sdělené obvinění a jeho podstatu, a to v intencích výše uvedených.

Uvedené koresponduje i s ustanovením § 35 odst. 5 trestního řádu, které stanoví, cit.: „Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy poučit obviněného o jeho právech, a to se zaměřením na probíhající stadium trestního řízení, a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.“

V případě, že obviněný nebyl dostatečně seznámen s obviněním, jedná se o závažný zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tomuto závěru odpovídá i rozhodovací praxe, kdy k totožným závěrům dospěl i Nejvyšší soud, a to např. v rozhodnutí ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 298/2010, v němž uvedl, cit.: „Porušení práva na seznámení s povahou a důvodem obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Jedná se o závažný a nežádoucí jev, který odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, přičemž je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a s účelem trestního řízení.“

Závěr a postupy policejního orgánu či státních zastupitelství

S ohledem na dikci ustanovení § 91 odst. 1 trestního řádu ve spojení s článkem 6 odst. 3 písm. a)  EÚLP a ve spojení se zásadami vtělenými do ustanovení § 2 odst. 4 a 5 trestního řádu a ustanovení § 35 odst. 5 trestního řádu, mám za to, že povinnost policejního orgánu objasnit podstatu obvinění je aplikovatelné nejen před prvním výslechem, ale kdykoliv dojde ke změně v rámci obvinění postupem dle § 160 odst. 5 trestního řádu či ke změně právní kvalifikace.

Postup policejního orgánu při objasňování podstaty není limitován odůvodněním v rámci usnesení o zahájení trestního stíhání, naopak nelze se v rámci požadavku na realizaci této povinnosti (práva obviněného požadovat po policejním orgánu objasnění) odkázat na odůvodnění, případně heslovitě zopakovat již napsané odůvodnění nebo jej zestručnit. Jistě se nebude jednat o otevření dialogu či polemiky s policejním orgánem, ale policejní orgán musí být připraven na alespoň základní dotazy obhajoby, které konkrétně směřují k odůvodnění či skutku, a nikoliv k polemice o postupu policejního orgánu. Polemiku je třeba vést jinými instituty a podstatou polemiky je realizace práva obviněného. Aby toto právo obviněný však mohl realizovat, musí vědět proti čemu se může bránit či na co reagovat. V případě, že policejní orgán není s to objasnit podstatu trestního stíhání, není možné vést účinnou obhajobu, a tudíž je porušeno právo na spravedlivý proces. Jinými slovy, právo na objasnění vede jen a pouze k tomu, aby obviněný věděl, o čem policejní orgán hovoří a například jak chápe a vykládá jednotlivé instituty právě netrestních předpisů, které aplikuje v obvinění. Jen tak nebude nedocházet k tomu, že „jeden se baví o voze a druhý o koze“.

Postup policejních orgánů při vznesení žádosti na dodatečné objasnění bývá různý, vždy má ale stejný začátek – nevoli sdělovat cokoliv. Až po odkazu na ustanovení § 91 odst. 1 trestního řádu s tím, že zde nehodlám založit diskuzní kroužek, se část policistů pustí do odůvodnění, jak se sluší a patří. Další část pak vytrvale sděluje, že je vše v odůvodnění. Následují námitky i s odkazem na uvedenou EÚLP a připravená kopie komentáře. Tam následně další část policistů dle zákona vysvětlí svůj postup. Ti poslední námitku zamítnou, skoro vždy s odůvodněním, že nemají co vysvětlovat, když vše napsali do odůvodnění a pokud nechápeme o co se jedná, máme si podat stížnost. Na tento dogmatický postup již nemám většinou co sdělit a pokrčuji ve své snaze žádostí o přezkum postupu policejního orgánu dle ustanovení § 157a odst. 1. trestního řádu.  Odpověď ze strany státního zastupitelství, které častěji uvedený výklad odmítá, je podpořena jenom historickým výkladem. Pro příklad cituji z jednoho odůvodnění Městského státního zastupitelství v Praze:

Pro pochopení smyslu ust. § 91 odst. 1 tr. řádu se je třeba obrátit k předchozím zákonným úpravám. K zásadní změně tohoto ustanovení došlo v souvislosti se úpravou ust. § 160 odst. 1 tr. řádu, účinnou od 1. 1. 1994. Zatímco za předchozí právní úpravy se trestní stíhání obviněného zahajovalo usnesením, tedy rozhodnutím, obsahujícím odůvodnění, tato nová úprava stanovila, že trestní stíhání se zahajuje tím, že policejní orgán osobě nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako obviněného, a učiní o tom záznam. Záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Současně s touto změnou pak došlo k úpravě ust. § 91 odst. 1 tr. řádu, obsahující mimo jiné povinnost objasnit obviněnému podstatu sděleného obvinění, reagující zřejmě na to, že trestní stíhání obviněného se zahajovalo pouhým sdělením obvinění, tedy opatřením, nikoliv rozhodnutím. S účinností od 1. 1. 2002 pak došlo k další změně ust. § 160 odst. 1 tr. řádu, kdy se zahájení trestního stíhání opět vrátilo k formě rozhodnutí v podobě usnesení, proti kterému přísluší obviněnému právo stížnosti. Za těchto okolností se pak ust. § 91 odst. 1 tr. řádu, v té části, která stanoví povinnost policejního orgánu objasnit obviněnému podstatu sděleného obvinění, které na změnu nereagovalo, jeví poněkud obsolentním.

Jinými slov, jedinou obranou je historický výklad, které rozhodně popisuje skutečnosti správně, ale s mylným závěrem. Tímto historickým výkladem, dle mého názoru, nelze upřít právo, které ze zákona přímo vyplývá. Systematika postavení uvedeného ustanovení § 91 odst. 1 trestního řádu a jeho zjevná odlišnost od ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu přímo vybízí k odůvodnění „nad rámec“ usnesení o zahájení trestního stíhání. Statní zastupitelství se tak staví do role negativního zákonodárce, který si klade za cíl neaplikovat platné normy trestního práva, neboť má za to, že nejsou v souladu s jinými platnými zákonnými normami. Mám za to, že výklad státních zastupitelství v libovolném stupni nemůže v testu zákonnosti obstát a není v pravomoci žádné státního zastupitelství rozhodovat o tom, zda platná a účinná norma je či není v souladu se zákonem.

Bohužel soudní praxe ještě v našich případech nezaujala žádné stanovisko, neboť řízení buď skončila úspěšnou obhajobou v přípravném řízení, nebo se ještě neposunula do stádia před soudem.

Tímto článkem bych rád závěrem poděkoval těm policistům, kteří svou práci dělají svědomitě a informovaně. I když spolu často obhajoba s policejním orgánem nesouhlasí, může se jednat jen o hledisko výkladu, problém nastává, když neprávník hodnotí právo a právník neinformovaně a dogmaticky hodnotí cokoliv jiného než svůj obor nebo obor, kterému nerozumí.

Mgr. Miroslav Kučerka, advokát a partner KGS legal

[1] DRAŠTÍK, Antonín. Trestní řád: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7552-600-7.

[2] KMEC, Jiří. Kapitola XVI [Právo na spravedlivý proces (čl. 6 EÚLP)]. In: KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 565.

[3] ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád: komentář. 7., dopl. a přeprac. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-465-0.

Článek byl rovněž publikován v Magazínu EPRAVO. Praha: epravo.cz, a.s., 2022, č. 2, ISSN 1802-1492, na stranách 75-77.
ZPRACOVÁNO KE DNI 5.7.2022. INFORMACE UVEDENÉ V TOMTO ČLÁNKU JSOU PREZENTOVÁNY NA ZÁKLADĚ NAŠEHO NEJLEPŠÍHO PŘESVĚDČENÍ A POZNATKŮ ZÍSKANÝCH V DOBĚ, KDY BYL ČLÁNEK ZVEŘEJNĚN. KONKRÉTNÍ INFORMACE BY VŠAK VŽDY MĚLY BÝT KONZULTOVÁNY S KGS LEGAL PŘED UČINĚNÍM KONKRÉTNÍHO ROZHODNUTÍ ČI PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ. INFORMACE NEJSOU VYČERPÁVAJÍCÍ POPIS RELEVANTNÍ PROBLEMATIKY A NÁSLEDKŮ. INFORMACE JSOU OBECNÉ A NENAHRAZUJÍ PRÁVNÍ RADU PRO KONKRÉTNÍ OKOLNOSTI. KGS LEGAL ANI NIKDO Z AUTORŮ NEODPOVÍDAJÍ ZA ÚJMU, KTERÁ BY MOHLA VZNIKNOUT ZE SPOLÉHÁNÍ SE NA ZDE UVEŘEJNĚNÉ INFORMACE.
Category
Contact

For further information or if you have any questions
please do not hesitate to contact us by e-mail.

KGS legal s.r.o., advokátní kancelář
Pasáž Platýz
Národní 416/37
110 00 Praha

info@kgslegal.cz

ID N°: 06295525
VAT: CZ06295525
Company registered by the Municpal Court at Prague,
section C, insert 279699